Dějství 1. 1/2

4. července 2012 v 16:43 | Kira-chan |  Art of living

Běžela jsem opuštěným lesem,protože mě vyděsil kouř,který se vznášel nad místem,kde měl být můj domov. Přiběhla jsem na okraj lesa,ale náš domov jsem nespatřila.Jediné co jsem viděla bylo zuhelnatělé dřevo,které s únavou drželo zbytky střechy.Sledovala jsem jak poslední plamínky olizují zbytky domu.Slzy se mi hnali do očí a rozmazávali bolestnou událost,která stála přede mnou. Najednou jsem zahlédla temné obrysy záhadných postav.Jediné co jsem u nich rozeznala,bylo to,že v rukou drželi zapálené pochodně a vyžívali se ve sledování hořícího domku.Okamžitě jsem se schovala za nejbližší křoví,které jsem měla hned za zády. Ti lidé o něčem hovořili,snažila jsem se rozeznat, o čem si povídají. Jediné co jsem však zaslechla,byli malé útržky jejich rozhovoru. Padli v něm slova jako klid,konec,stvůry,touha po krvi,démoni,svoboda. V tu chvíli,mi okamžitě došlo co se vlastně stalo a proč. Z důvodu,že má rodina byla složena z upírů a lidí, že se vesničané báli,báli se našeho rodu, našich tradicí a kultur a především našich potřeb k přežití. A lidé ze strachu o svůj hloupí život,nás zahubili. Zničili celí můj klan a já díky svému staršímu a milovanému bratrovi přežila,protože to on mě poslal do lesa.Poslal mě tam proto,protože říkával,že tam někde je pro mě obrovské překvapení. A já jako každé malé dítě překvapení milovala a on to věděl. A poslal mě tam i proto že věděl co se stane. Zaslechla jsem,ještě ráno jak se bavil s otcem a matkou i s ostatními členy našeho klanu, o jeho hrůzném snu,který se zdál jako skutečnost. Tak mě poslali pryč,aby se zachránila. Ale vůbec je nenapadlo jak tehdy byli sobečtí a mysleli jen na sebe, protože když jsem viděla co se odehrálo ,nesmírně jsem trpěla , bolelo to a pálilo u srdce a byl to pocit který jsem dosud neznala. Říká se,že člověk na velkou bolest zapomene,ale já nezapomněla co mi tehdy lidé udělali. Jako jediná jsem ,ale rodiny měla problém. A to takový,že od malička jsem měla každé oko jiné,jinak barevné,protože semnou ještě tělo sdílel jeden mocný démon. Proto jsem také mezi skutečné a čisté lidi nechodila, nikdy jsem je na živo neviděla,protože by mě hned bez zaváhaní zabili. Chodívala jsem,ale právě do onoho lesa,ve kterém jsem se hledala překvapení i onen den. Tehdy mi bylo pět let,když jsem o všechno a všechny přišla…..
Do lesa jsem se chodívala pořád a pořád,ale pak se tam začali i objevovat lidské děti. A já jsem se nemohla ukázat a začít si s nimi hrát a to mne též bolelo.Kdyby mě děti jen koutkem oka zahlédli měla bych obrovský problém. Hned by doma oznámili,že v lese viděli zvláštní malou dívku.Která vipadala opravdu divně a děsivě.V lese jsem se snažila přežít co to šlo, rok utekl jako voda,ale ta noční můra mě nepřestala pronásledovat.Bylo mi zle,pociťovala jsem prázdnotu a chyběla mi láska mích nejbližších. Jednoho dne jsem byla schovaná za jedním stromem a plakala jsem.Slza za slzou mi stékali po tvářích a na zemi tvořili malou loužičku. Rukama jsem si zakrývala tvář a snažila jsem se slzy zastavit.Bylo mi všechno tak líto,sledovat ty děti jak si hrají,usmívají a mají rodinu a vše na co si vzpomenou.Mají teplo domova, dobré jídlo a pití. To já jsem neměla , zahřívalo mě listí a díry mezi kořeny mě ukrývali,k jídlu jsem měla pouze všelijaké bobulky a pila jsem vodu ze studánky,kousek od zvířecího krmelce. Přála jsem si aby bylo všechno jako dřív,měl mě kdy obejmout,pohladit a nasytit dobrým jídlem,které jen dokázala uvařit moje maminka.
Jednoho dne jsem byla opřená o můj oblíbený strom a s pokleslou hlavou jsem snila s otevřenými oči. Z ničeho nic jsem uviděla fialové oko a konečky stříbrné ofiny. Zvedla jsem hlavu a dívala jsem se na chlapce,který byl asi tak stejně starý jako já.Chvilku jsem na něj civěla,ale pak mi došlo,že je to lidské dítě. Vylekaně jsem vyskočila z mého posedu a utíkala co mi nohy stačili. Po několika minutách jsem se zastavila a dostala jsem nesmírný strach,že to řekne,že ten malý chlapec mě prozradí.A lidé semnou zle naloží. Ten večer,kdy jsem šla spát,jsem nemohla ani usnout,neustále jsem myslela na zítřek,co bude a co se stane. Nakonec jsem ale únavou usnula.Ráno mě probudila ranní rosa,která mi kápla na nos.Otřásla jsem se a koukala kolem sebe.To co mě totiž probudilo nebyla nakonec žádná ranní rosa,ale byla to vločka,která zabloudila a na mám teplém těla roztála.Hleděla jsem kolem se a pozorovala jsem tu krásu.Úžasem se mi zastavil dech.Bylo ticho,klid a všude bílo a čisto.Vylezla jsem z mého nového ukrytu,z opuštěné liščí nory,podívala jsem se vzhůru k oblakům.Bílí sníh padal na můj obličej.Cítila jsem se krásně do té doby než mě začalo všude bodat.Sníh jsem sice zbožňovala,ale tu bodavou zimu jsem nesnášela. Tudíž,jak mile do mě bodali miniaturní jehličky,které ve svých pařátech držela paní zima,utíkala jsem se zase schovat a přemýšlela jsem co s tím,protože loňská zima nebyla tak krutá.Řekla jsem si ,že už je mi šest let,tak bych se o sebe měla lépe postarat.Ale horší stránkou byla ta otázka, jak to udělat.Přemýšlela jsem nad tím a na nic jsem nepřicházela, až jsem se cítila, tak že mě moje myšlení opustilo. Seděla jsem v noře jako pecka a koukal do hlinité zdi.A protože jsem na sobě měla jen roztrhané rudé šaty,které byli kdysi mimi oblíbenými,třásla jsem se zimou až jsem nakonec usnula.Spala jsem dlouho,prospala jsem několik dní,protože jsem byla zmrzlá a unavená bez špetky síly. Chtěla jsem vstát a začít něco dělat. Chtěla jsem pozorovat ostatní děti jak se hrají ve sněhu,protože mě bavilo se dívat na jejich veselé tváře,když mě to pokaždé velmi ranilo.V mé hlavě se totiž díky nim promítali vzpomínky z mého šťastného děctví,kdy já jsem měla vykouzlený úsměv,když jsem si hrála s rodinou ve sněhu. Po tom všem jsem nakonec sebrala trochu síly a šla se podívat. Ano,děti tam byli a usmívali se,přesně jak jsem si myslela a jak to dělávali vždy.Schovávala jsem se zkřehlá opět za tím smím stromem. Něčí ruka mi zaklepala na rameno a vzpomněla jsem se na ten den,kdy jsem uviděla stříbrné vlasy. S hrůzou v očích jsem se otočila.Stál tam on.Ten chlapec,kterého jsem viděla už předtím.Usmál se na mě prozradil mi své jméno "Jmenuji se Ito a chci být tvůj kamarád." Oči jsem ještě více vytřeštila,když jsem viděla,že mi podává teplí kabát . Pomohl mi se potom do něj obléct a zapnul mi ho knoflík po knoflíku. "A ještě něco,"řekl a sundal si pásku přes oko, "Ty jí budeš potřebovat víc než já." Usmál se na mě a já přesto,že jsem měla strach jsem mu usměv oplatila a pásku si přidělala na pravé oko,které zakrylo démona ,který se ve mně schovával. "Budem všem říkat,že to kvůli image,já to také nosil jen tak."Zazubil se a já se sem si všimla jeho špičáků,které měl větší než ostatní děti vesničanů. "Ty,ty nepatříš k vesničanům,že?" Zakoktala jsem se na začátku mé věty,přece jenom jsem delší dobu nepromluvila. Itovi okamžitě spadl úsměv z tváře.
Díval se mi hluboce do očí. "Máš pravdu,nejsem jako normální dítě. Ale vím,že mám přátele,kterým nevadí čím jsem. A to je pro mě důležité."Věnoval mi milí usměv a já jen úžasem,jak milou osobu jsem potkala,pozorovala jeho mimiku tváře.Chvilku jsem jen koukala a cítila jsem teplo,které mi věnoval kabát od Ita. Ito mě chytil za ruku a táhl mě za ostatními dětmi. Když jsem si to uvědomila,vykulila jsem oči a chodidly zabrzdila o zem. Ito zastavil a zaraženě se na mě podíval. "Já,já nemůžu." , špitla jsem se skloněnou hlavou. Pak jsem se,ale na něj podívala,abych zjistila jeho reakci. Díval se na mě pořád stejně,ale za okamžik se usmál,přitáhl mě k sobě a objal mě.Stála jsem jako prkno a udiveně zírala.Nevěděla jsem zda ho mám také obejmout tak jsem nechala ruce podél těla a přičichávala k jeho voňavé bundě. Odtáhl mě od sebe a podíval se mi do očí, "Neboj se, oni ti nic neudělají.",usmál se a já věděla,že mu mohu věřit,tak jsem tede dobrovolně šla za ním.Šel přede mnou a já se za ním držela jeho bundy a kráčela jsem jeho tempem. Měla jsem sice skloněnou tvář,ale bylo to protože jsem se červenala.Bylo mi jedním slovem krásně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama