Dějství 1. 2/2

4. července 2012 v 16:46 | Kira-chan |  Art of living

Když jsme došly k ostatním dětem,tak si mě ani moc nevšímali. Byla jsem pro ně prostě normální malé děvčátko.Bylo jim jedno,že mám pásku přes oko a že mám rozcuchané neučesané vlasy. "Itooo….",slyšela jsem nějaký dívčí hlas a po chvilce jsem ležela na zemi,zmáčknutá jako sardinka v konzervě,akorát v mém případě to bylo mezi zemí a Item. Nemohla jsem dýchat a téměř ani pohnout.Pak jsem koutkem oka zahlédla jak ještě na Itovi leží a objímá jaká si holka. "Nemůžu dýchat.",vykřikla jsem. Musela jsem se nadechnout a tak jsem si prostě chtěla sednout a jak jsem si sedala tak jsem ze sebe ty dva zchodila. Rozzlobeně jsem se podívala na Ita. Stoupla jsem si a zchodila ze sebe kabát, "Hezky hřál…!",řekla jsem mu rozzlobeně a šla jsem zase odtamtud co jsme předtím přišly. A když už jsem byla i z dohledu ostatních dětí zahodila jsem za sebe černou pásku přes oko, " Já tě nepotřebuju!",byla jsem pořád naštvaná a uražená. Šla jsem pořád dál a dál ani jsem nevěděla kam vlastně jdu,ale v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno.Zastavila jsem se.Rozhlédla jsem se kolem. V očích se mi začali tvořit slzy.Zakřičela jsem a z očí se slzy rozlétli po okolí. Plakala jsem a křečovitě zatínala zuby.Celá roztřesená jsem se šla podívat blíže k shořelému přístřešku. Všechno bylo pod sněhovou přikrývkou a možná to bylo i dobře.Neměla jsem odvahu do sněhu zabořit mé prsty a začít hrabat. Smutek mě na tolik zmohl,až se mi podlomila kolena.Seděla jsem si na lýtcích.Civěla jsem do prázdna. Nevím jak dlouho tam už stál, Ito vedle mě, byla jsem na tolik mimo. Vím jen,že mi přes ramena dal kabát,abych úplně nezmrzla.Ito mě chytil za paži a opět se snaž mě za sebou táhnout. Ale tentokrát jsem byla neúmyslně ztuhlá . Ito si mě tedy hodil na záda a šel. A pak,najednou,byla tma.
Probudila jsem se až v nějaké neosvětlené místnosti.V místnosti bylo šero,ale ne tma. V pokoji jsem spatřila stůl,židle,různé skříňky a komody. Od pohledu to vypadala jako ložnice či pokoj pro hosty.Za okamžik se rozsvítilo ostré světlo.Zamručela jsem a jen tak na oči mžourala. To světlo mým očím neudělalo zrovna nejlíp. Zahlédla jsem obrys nějaké postavy.Snažila jsem se tedy co nelépe a nejrychleji zaostřit. Ne,že by se mým očím chtělo na světlo zvyknout,ale nakonec podlehly a zvykli si. Koukala jsem na postavu sedící na židli. "Jak se jmenuješ?" , vypadlo z té osoby jako první. Ale nechtělo se mi té osobě vůbec odpovídat,přece jenom jsem jí neznala. Prohlížela jsem si tu osobu do nejhlubších detailů. Kluk,hnědé vlasy sestříhané po ramena a asi z nejkratších pramenů vlasů měl moderní rozcuch,karmínově červené oči mu svítili jako kdyby se v nich odráželi stovky světlušek,světlou broskvovou pleť.Na sobě měl bílé tričko,které mu bylo velké a zakrývalo téměř celou postavu.Věkově vypadal na takových šest-sedm let. " Tvoje jméno!",řekl mi ten kluk výraznějším hlasem. "Kde to jsem ?",zeptala jsem se ho a otočila jsem se k němu zády. "Já se ptal první!",na jeho hlasu byli známky toho,že je mírně naštvaný.Děla jsem jakoby nic.Ozvala se rána jak kdyby ten kluk s něčím praštil.Otočila jsem se . A taky jo, židle byla na zemi a klučina se ke mně přibližoval.Vůbec jsem mu neviděla do obličeje,měla jsem z toho husí kůži.Sedl si na postel na které jsem seděla i já.Nakonec jsem se rozhodla mu tedy odpovědět,začala jsem mít z něho strach. "Já se jmenuji…", v tom vtrhl do pokoje Ito. Zírala jsem na něj jak kdybych spadla z višně. "A-ahoj."Pozdravila jsem ho.Hned na to se ozval ten druhý kluk, "To tvoje jméno!" ,podíval se na mě s úšklebkem ve tváři. "Ah!",měla jsem nahnáno, "Kira,jmenuju se Kira." Dívala jsem se na něj, " A ty si ?....",čekala jsem na odpověď. "To tě nemusí zajímat!",odpálkoval mě rychlostí blesku,vlastně jsem na tu odpověď ani čekat nemusela , jeho reakce se objevila v cuku letu.Nahodila jsem kyselí obličej. "Něco se ti nelíbí?!" zamručel kluk. Ito jen tak stál na místě , sledoval a poslouchal náš rozhovor.Ito koukal jak s tím klukem "parádně" vycházím. Ito se uchechtával, "Ten kluk se jmenuje Yoru." , mrkl na mě a usmál se. "Yoru?",opakovala opakovala jsem po Itovi, "To zní skoro jak jméno pro kočku." Vyprskla jsem smíchy a mlátila rukou do polštáře. "Ty máš co říkat, barevno očko!",hodil na mě tupej kuk Yoru. "Hhh!",nafoukla jsem se jako japonská ryba Fugu. " To nebylo vtipný, já za to nemůžu!" , dělala jsem,že jsem uražená. "Bum",vletěla mi plyšová mega kachna do ksichtu . "Waa!" vykřikla jsem a skončila jsem na podlaze, rozpláclá jako kočka vyhřívaná na slunci.Kachna mi zakrývala celí obličej a chytala jsem jenom tiky do ruky.Strhla jsem ze sebe tu kachnu a hodila jí někam do kouta zároveň jsem si sedla. Byla jsem šíleně naštvaná.A kolem mě se šířila temná aura. "Áaa!",vylítlo ze mě , jak pokřik samurajského bojovníka.V mžiku jsem stála na nohou, "Kdo to byl , kdo po mě hodil tu kachnu."Rozkřikovala jsem se po celém pokoji. "To není vážně vtipný,sem teď vážně naštvaná!"Kluci ale samozřejmě mlčeli jakoby se nic nestalo. "A vůbec!",mluvila jsem už klidněji, "Kde to jako sem!?"Podezíravě jsem koukala na Ita a Yoru. Do pokoje přišla další osoba,zase kluk.Bylo mi trapně .Tenhle sice vypadal na takových sedmnáct. A ten mi hned na mou otázku odpověděl. " Si v domě našeho klanu,ale náš klan se skládá hlavně z odvržených dětí jako je třeba zrovna Yoru. Není to totiž náš pravý bratr.Ujali jsme se ho ,když byl hodně malý,téměř novorozený.Ale u nás v klanu na to nekoukáme." Mile se usmál. "Jo, a jmenuji se Koji."Oplatila jsem mu milý úsměv, vipadal mile a sympaticky . "Ale proč tu jsem ?" Udiveně jsem se otázala. Nicko se však ze začátku k odpovědi neměl. Pak si ke mně klekl Koji , aby byl tak ve stejné výšce jako já. "Podívej se ven,sněží tam.Ty by ses tan snad chtěla potulovat jako nějaký psanec? Asi ne viď." Položil mi ruku na rameno a ukazováčkem na druhé ruce ukázal ven. "No minulej rok jsem to taky přežila." Vycenila jsem vychloubavě zuby. Všichni tři se na mě tupě dívali. "Co!" Nechápavě a důrazně jsem se zeptala.Ani jeden neměl slov.Nechala jsem to tedy být. "Letos má být zima mnohem krutější.Ito když tě tehdy zahlédl,všechno mu došlo a zavedl tě k nám.Nechtěl aby se ti něco stalo.Přece jen si drobná malá dívka. Kdo ví jestli by si letošní zimu přežila." Užasle jsem se na všechny tři podívala, byla jsem doslova unešená z toho,jak lidé dokážou být i milí a nejen zlí. Byla jsem dojatá .A po tváři mi stekla jedna slzička. "Ty pláčeš?" Podíval se na mě Koji a setřel mi slzu. "Já jen - jen ,jak jste na mě hodní. Vrhla jsem se Kojimu kolem krku. Koji byl ze začátku trochu zaskočený,ale tak mě také objal. "Ale jestli tady s námi budeš nějakou dobu žít, tak by si měla něco vědět.A řeknu ti to hned jenom proto,protože si asi tak stejně na tom jako mi.Náš klan má totiž i jedno velké tajemství . Do naší rodiny nepatří pouze lidé,ale i…"Na chvíli odmlčel. "Ale i upíři."Moje reakce nebyla nějak zvláštní.Čekala jsem to.Tenkrát , když se na mě Ito zazubil jsem si všimla jeho špičáků. " Například já a Ito jsme upíři a Yoru je člověk….To mi připomíná,potřebuješ jméno". "Jméno?" Opakovala jsem po něm. "Jak se jmenuješ,ty jsi K…" "Buta!" Skočil mu do řeči Yoru a v obličeji měl tupí výraz. V tu ránu jsem dostala tik do oka zlostí. "Já nejsem prase!" Vzbouřila jsem se. To že mě nazval prasetem ,mě opravdu naštvalo. "Chtěl jsem říct Kira…"Nasadil Koji také tupím pohled a po hlavě mu sjela kapka potu. Zdá se,že jsem si s Yoru do oka moc nepadla.Byla jsem z toho celkem smutná. "Jo jmenuju se Kira." Špitla jsem. "Ale jo si špinaví prase,jen se na sebe podívej!" Yoru byl už nepříjemný a já byla rozzuřená . Nakonec jsem to ze sebe pustila zlost. "Jestli se ti nelíbí,že jsem tady,stačí jen říct.Já tady být nemusím.Já se o vaší pomoc neprosila." Měla jsem ruce zaťaté v pěst a křičela jsem na Yoru. Postupně se mi začalo zabarvovat bělmo i u druhého oka do černa a duhovka získávala modrý odstín.Plná vzteku jsem vyběhla z pokoje a pak i z domu ven. Měla jsem strašnou chuť něco někomu udělat.Najednou jsem v rukou držela mrtvého ptáčka od krve.Studený vítr si pohrával s mimy vlasy a sníh zanechával na mích vlasech a oblečení bílé chomáčky vloček.Chvíli jsem se dívala na drobotinu v dlaních,které jsem právě ukradla život.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama