Dějství 16.

4. července 2012 v 17:20 | Kira-chan |  Art of living

"Haló? Kiro? Chápeš ten příklad?" Čučela jsem do prázdna. "Země volá Kiru….hlaste svou polohu!" Zaklepala mi Nanami na čelo. "Co , co?" Koukla jsem na ní a pak na sešit. "Ten příklad!" Vykulila na mě oči s nádechem zloby. "Promiň…nechápu ho." Rozpačitě jsem se na ní podívala. "To se ani nedivím,když jsi myšlenkami jinde." Ďábelsky se pousmála. Povzdechla jsem si. "Když ono je na mě toho moc." Fňukala jsem a lehla jsem si na zem. Asi po měsíci mě propustili z nemocnice,kde jsem skončila kvůli srážce s autem. Poté co jsem se vrátila do školy jsem učivo nezvládala. Učitelka mi tedy doporučila,abych si našla nějaké doučování. A dala mi typ na Nanami Osoru, na třídní šprtku. Nanu jsem tedy požádala o pomoc. Nanami mou prosbu přijala s úsměvem na tváři. Asi byla ráda. Ve třídě není moc lidí,kteří by se s ní bavili. Nanami už mě doučuje nějaký ten pátek. A jsem jí za to vděčná. Pokaždé se sejdeme u ní doma. Jen je škoda,že Nanami nikam nechodí. Nemá kamarádky,které by s ní lítaly po nákupech a po kinech. Zase jsem si sedla. "Tak ještě jednou. Ale dávej pozor!" Koukla na mě přísně Nanami. Vážně jsem kývla na souhlas. "Holky nesu vám čaj a nějaké sušenky."Vešla do pokoje paní Maja.Maja je stará dáma,která se o Nanami stará,je strašně moc milá. Nanami vybouchla a pleskla sebou o stůl. "Paní Majo…" Řekla jako malý kňoural. Paní Maja raději nic neříkala,položila tác se sušenky a čajem na stůl a odešla si dělat své. "Já už to dneska vzdávám." Lehla si na zem a krátce se zasmála. "Puf…dáme si ty sušenky a vypijem čaj. Ano ?" Zvedla se a upravila si čelenku. Po tom co jsme všechno snědly a vypily ,jsme si ještě chvíli povídaly. Koukla jsem se na hodiny,které vyseli , bylo kolem čtvrté. "Už bych asi měla jít." Podívala jsem se na zpátky na Nanu. " Mám doma ještě dost práce. Kluci toho moc neudělají." Zasmála jsem se,když jsem se připravovala k odchodu.
Na nádraží jsem stihla vlak úplně v pohodě,po tom co jsem nastoupila,se rozjel za dvě minuty. Domu jsem se rozhodla jít pěšky. Čím dál od domu tím líp. Věděla jsem co mě tam čeká..brr!Jak jsem tak šla uviděla jsem TU modrovlasou holku a nebyla sama. Šla ještě s dvěma holkama. Jedna měla takové zrzavé vlasy,ale takové sytě oranžové a ta druhá,ta je měla šedivé jak babička s domova důchodců. Všechny tři měly tak krásné zdravé vlasy ,až jsem jim je záviděla,při pohledu na ty moje. Na dálku mi přišly v pohodě,ale jakmile se na mě podívala ta modrovlasá,vzala jsem nohy na ramena, zakousla jsem se do stromu a dělala jsem větev. Její pohled byl tak vražedný. Asi žárlí,řekla jsem si po chvilce,už v klidu, a pohodila jsem svými nezdravími vlasy. Jo žárlí,určitě by chtěla Yoru. Potichu a nenápadně jsem se zachycovala. Hahá..chtít může, já nikomu brášku nedám. Žádnýho z nich. Yui je zlodějka…tak proto…je s Kojim. Nad myšlenkou jsem se kaboněla.
S nechutí jsem se dobelhala domu. Když jsem otevřela dveře od domu,málem mě trefil šlak. "Co to má sakra znamenat!" Vřískala jsem jak pavián před večeří. "Tak tohle si vážně uklízejte samy!" Byla jsem rozzuřená. Na zemi,už v předsíni, se válelo oblečení Kojiho a Yui. Pořád byly ti dva spolu.Nevadilo mi,že jsou spolu,ale vadilo mi to jak to doma kvůli nim vipadá. "Koji! Yui! Nelezte mi na oči! Nechci skončit ve vězení." V pokoji jsem si pustila naplno Cherry Bon Bon od Kyary… a zpívala jsem si sní. Sedla jsem si před balkon a trucovala jsem. Měla jsem obrovské nervy a měla jsem toho už dost. Pořád se to upakuje. Všude samej bordel. Můj pokoj byl snad nejčistší místnost v domě.Asi po půl hodině jsem slyšela jak se otevřeli dveře do mého pokoje. "Neřekla jsem snad dost najevo,že vás nechci vidět!" Automaticky jsem zasoptěla. Nikoho jiného než Kojiho nebo Yui jsem nečekala. "No princezno, tak já tedy půjdu. Když si mě nepřeješ vidět." Řekl klidně známý hlas. Byl to mužský hlas,ale nepatřil Yoru,Kojimu nebo Hachimu. Nedalo mi to a musela jsem se ohlédnout směrem ke dveřím. "Ito!" Rozeběhla jsem se k němu,při tom jsem potupně zakopla,ale ignorovala jsem to. A když už jsem natahovala ruce,že ho obejmu se mi z očí rozlítly slzy. Byla jsem tak šťastná,že ho tu opět mám. Pevně jsem ho objala. "Ty idiote ty jsi mi tak chyběl !" Najenou jsem si něco uvědomila. " Počkat!" Odsunula jsem se od něj. "Kdy jsi tak vyrostl ! A kde si sebral ty svaly!" Šťouchla jsem mu do buchet na břiše a do bicáků. "A ty tvoje vlasy…Vipadáš jak nějakej chuligán." Vyprskla jsem smíchy a plácla jsem rukou do podlahy. Držela jsem se i smíchy za břicho a prskala jsem všude kolem sebe. Ito mě chytil za hlavu a pořádně mi rozcuchal vlasy. Právě teď jsem vipadala jako "ráno vstanu a du." Mlčky jsem na něj chvilku koukala, byla to scénka jak z nějakého anime. Ito ticho prolomil. "A teď tvoje vlasy vipadají jako ty moje." Hlasytě se zasmál mužným hlasem,kterému by podlehla každá ženská. Popravdě měla jsem co dělat,abych se po něm opravdu nevrhla….Jeho tělo, jeho hlas….byl tak dospělí. Už to nebyl malý prďola jak jsem ho znala. "Hrozně si mi chyběl." Měla jsem nutkání mu to zopakovat. "Můžu tě ještě obejmout?" Váhavě jsem se na něj podívala. "Jasně to se přeci nemusíš ptát." Zazáříl mu usměv na tváři, jako slunce na obloze. Samy mě jeho velké a pevné ruce objaly. Byl jako pevná skála,kterou nic neprolomí a pod kterou se člověk jako já cítí bezpečně. Tududum! "Brácho!" Zajásal Koji,když mě od Ita odstrkoval. Civěla jsem na něj a myslela jsem si,že Kojiho zabodnu. Jak se opovážil ! Zaokamžik se zjevyla i Yui. Té jsem taky měla dost. "Vypadněte v mího pokoje vy dva!" Štěkla jsem na Kojiho a Yui. " Jsem moc mladá na to,aby mě zavřely! Už jsem to říkala! Kliďte se vy barbarové!" Už jsem mlela i uplné hlouposti,ale ti dva už všechno přeháněly. Koji na mě civěl jako na blázna a jako,že nechápe,že on a Yui nic…Sebral Ita za triko a vlekl ho sebou dolu do obíváku. Yui zavřela dveře do mého pokoje a při tom si povzdechla. Dopálila mě a zamou zlostí jsem hodila papuči do dveří. Rána sice vcelku veliká ,ale ďoura ve dveřích nebyla,naštěstí. "Co si furt o sobě sakra myslí! Mám už toho opravdu pokrk. Jsou drzí, dělají bordel. Kdo to s nimy má vydržet!" Nabýrala jsem čím dál víc na hlase,aby mě dolu slyšeli. "Ani se Yoru nedivím,že je pořád pryč!" Rejpla jsem si na konec. Čekala jsem,že se mi rozlítnou dveře do pokoje a,že mě někdo výchovně seřve….,ale nic. Bylo hrobové ticho. Jako kdyby doma nikdo opravdu nebyl. Seděla jsem tak pořád na podlaze v pokoji a poslouchala jsem. Jestli neuslyším nějaký hlásek či televizi. Nic jsem,ale neslyšela. Vykoukla jsem nenápadně ze dveří. Jako tichošlápek jsem vyšla na chodbičku. Stále jsem nic neslyšela. Vzala jsem to tedy rovnou po schodech dolu. Trošku jsem zajásala,když jsem slyšela písničku : last night good night od Miku Hatsune. Divné,řekla jsem si. Zrovna teď si pouští takovou písničku. Když jsem došla k vchodovým dveřím,byli do kořán otevřené. Asi chtěly vyvětrat. Ale mě v tu chvili došlo,že mě doma nechali opět samotnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama