Dějství 17.

4. července 2012 v 17:24 | Kira-chan |  Art of living

Koukala jsem ven otevřenými dveřmi a do toho hrála ta hudba. Vykulila jsem oči,když jsem to zpozoroval. "Hoshi….sněží. Páni….jak mohla teplota klesnout tak rychle?" Zavřela jsem rychle dveře a zimou jsem se oklepala.V tu chvíli se mi rozsvítila žárovka nad palicí. "Aa! Dostala jsem nápad. A Kira bude zláá , Kira bude zláá!Muhehehe!" Pokusila jsem se o ďábelský smích,ale tentokrát se mi nepovedl,vyznělo víc jak umírají cí zvíře více než strašidelný smích známí z telky. Odkašlala jsem si. " Mám plán….Ale první se musím vysmrkat!" Popotáhla jsem kostelníka na věž a šáhla jsem po mích oblíbených kamarádech ,kapesníčků. "Tak!" Řekla jsem rázně a rozeběhla jsem se po bytě,shánět potřebné věci. "Tak Koji…Teď to schytáš!" Otřela jsem si čelo,když jsem Semana veškeré "ingredience". Jako první jsem vběhla Kojimu do ložnice. S sebou jsem měla pytlíček. V tom pytlíku jsem měla schované malé létající broučky,pochutnávajíc si na oblečení. Ve skříni jsem mu ty malé chudáčky ,nenajedené,vypustila. Raději vám nebudu říkat,kde jsem ty moly sehnala. Dále jsem si to namířila do jeho soukromé koupelny. Kde jsem mu vyměnila holící pěnu za šlehačku. A místo pasty na zuby jsem mu dala lepidlo. Aby toho neměl málo tak jsem se ještě rozhodla,že z něj udělám prince na hrášku. Dala jsem mu pod prostěradlo a do polštáře pár kuliček hrášku. Tohle by měl prokouknout hned na pohled….pokud mu teda Yui nevymyla mozek. Nedivila bych se. Když jsem měla svůj plán téměř připravený všechno jsem po sobě uklidila a čekala až přijde poslední část mého mistrovského plánu…Koji. Bez něj by to prostě nešlo. A jak jsem tak čekala ,na to až se tu to zjevení objeví, jsem si zalezla do pokoje a učila jsem se do školy. Podívala jsem se na to, co mi dneska ukazovala Nanami-chan. Ta holka byla prostě můj anděl. Nebýt jí tak na té škole snad ani nejsem. Hrozilo by mi,že by mě z té školy snad i vykopli.
Po několika hodinách už jsem chytala nerva,protože pořád nikde nikdo. Když to tak vezmu,tak jsem jediná,kdo je pořád zalezlej doma,když nepočítám doučování u Nani. Všichni chodí někam na zábavy,diskotéky, party, ať už velké nebo malé. Ale dopálilo mě to,že se Ito vrátil a Kojiho hned někde tahá! Jsem s ním strávila jen pár minut. "Grrrr!" Zavrčela jsme si. Však zpozorněla jsem,když mé uši zaslechli pokus o dobytí zámku na vstupních dveří. Letěla jsem ke schodům,opřela jsem se i zábradlí a čekala jsem,až se někdo ve dveřích objeví. Uběhla minuta a osoba stále neotevřela. Uběhlo 5 minut a už mi to bylo trapné. Ale přesto jsem netrpělivě čekala. HA! Klíč padl do zámku,hezký zvuk jak to klaplo….po tak dlouhé době. Rozsvítili se mi očka,když se dveře otevřely. Koji a Ito vešly do dnu. Nemohla jsem to oslavit jinak něž širokým šibalským úsměvem. Už jen ten úsměv mohl prozradit,že něco chystám. "Co tak blbě čumíš!" Sykl po mě Koji. "Coooo!!!!" Postavili se mi překvapením a hrůzou vlasy a můj obličej byt…no..byl…příšerný,jako když se Sakura vyhýbala Leevovím "leteckým" polibkům. "Ty hajzle!" Hodila jsem po něm papuč. Bohužel nemám sportovní nadaní,tudíž papuč padla na zem jako prkno. "Ani trefit se neumí. A to je nade-mnou. Ty bys netrefila ani netopýra,kdyby na tebe tupě civěl a byl ve stejné výšce jako ty!" Nelíbilo se mi,že mě takhle před Item shazuje. Co před Item….vůbec se mi to nezamlouvalo. Vražedně a povýšeně jsem koukala na Kojiho. Pak jsem se podívala koutkem oka na Ita,tan se na mě díval lítostním pohledem, pak jsem opět střelila po Kojim. " No počkej" Špitla jsem si pro sebe.Vydala jsem takoví ten pazvuk,který vydávají nafouklé nány…takové to "pfu". Otočila jsem se k nim zády a šla k sobě do pokoje. Než jsem,ale zalezla do svého království tak jsem zaslechla jak Koji Itovi říká: "Ignoruj jí…stala se z ní strašná nána,za tu krátkou dobu cos tu nebyl.Poslední dobou se chová i jako Siréna. Nejprv tě přiláká a pak tě sežere!" Ito mu na to nic neodpověděl. Ale já měla sto chutí přeskočit přes zábradlí,svalit ho na zem a pak ho pořádně mlátit. Pro jeho štěstí jsem se,ale ovládla a šla jsem zpátky do pokoje. Sklidila jsem si učení a zároveň jsem si připravila do školy. Tam jsem se celkem těšila. Protože zase uvidím Yoru. Poslední dobou bývá vzácnost ho vidět doma. Pořád někde ten chytrolín lítá. Když jsem si připravila do školy,pleska jsem sebou do postele. Lehla jsem si na záda a snila jsem s otevřenými oči. "Koji,půjčím si tvojí pastu na zuby. Mě už došla." Slyšela jsem Ita jak ohlašuje Kojimu. Když jsem si vzpomněla na mojí pomstu,okamžitě jsem vystřelila z pokoje a hnala jsem do Kojiho koupelny. "Nééé!" Zakřičela jsem,když jsem rozrazila dveře do koupelny. Nataženou ruku směrem k Itovi jsem zase rychle stáhla zpátky. A dala jsme si ruce před ústa. Zrudla jsem jako rajče. Ito stál přede-mnou nahý v horní části těla a už si zrovinka začal sundávat spodní část,která schovávala onu věc,když jsem mu tam vtrhla. "Omlouvám se." Stěží jsem ze sebe něco dostala. "Děje se něco?" Podíval se na mě s bez výrazu. "Ne ne…nic…jen si něco vezmu." Vzala jsem pastu na zuby a pěnu na holení. Už jsem chtěla odejít,když v tom najednou Ito zavřel dveře. Nechápala jsem a celkem jsem se i bála co chce udělat. "Kiro? Co se děje.Víš moc dobře,jak hodně tě znám. A poznám,když se něco děje a není něco v pořádku." Po tváři mi steklo pár slz. "Já nechci,aby to tak bylo. Já chci,aby bylo všechno jako dřív. Jako,když jsme byli dětmi." Upustila jsem rozrušením věci a opět jsem si zakryla obličej. Pak se mi podlomili i kolena a já klečela na zemi. Ucítila jsem jakoby vánek. To se ke mně přiblížil Ito. Pevně mě objal. Dala jsem si ruce níž a ubulenýma očima jsem viděla,že si Ito natáhl tričko. Svoje ruce jsem měla na jeho prsou a pevně jsem ho na tom místě tiskla za tričko. Hladil mě po vlasech a snažil se mě uklidnit. Ale já se cítila líp už,když jsem ucítila jeho chladné a pevné ruce. Hlavu jsem měla skloněnou a ani jsem nedutala. "Ty chceš,aby všechno bylo jako dřív?" Otázal se Ito. Nezmohla jsem se nic víc než jen přitakat hlavou. Jenže pak mi docvakla hezká věc. Když Ito odletěl Nebyl tu pro mě nikdo. Nikdo,kdy by mě utěšoval a upřímně objímal. Byla jsem pořád sama a nikdo se mě nezastával. Ale teď mi došlo,že právě teď. Právě teď mě utěšuje a objímá. A z toho všeho cítím upřímnost a porozumění. Právě teď je to jako dřív. Kdy se mě jako malé zastával,když mi někdo ukradl plyšáka. Nebo,když se mě zastal,když jsem údajně udělala něco špatného a přitom to nebyla pravda,nic jsem neprovedla. Zrovna teď je to jako dřív. Je tu znovu pro mě. Nad tím jsem dala znova do breku a ještě víc než předtím.. "Prosím,už nikam neodjížděj. Nenechávej mě tu samotnou." Když jsem mu to říkala,stiskla jsem pěsti ještě víc. "Slibuji." Zašeptal. Když to řekl,zahřálo mě to u srdce a mé slzy se rozlítli do všech stran.Zvedla hlavu a položila jsem si jí na jeho rameno. A objala jsem ho co nejpevněji to šlo. Oba jsme se k sobě tiskli, jako by to bylo naposled co se vidíme. Po chvilce mě chytil za lícní kosti a nadzvedl mi hlavu tak, abychom si hleděli do očí. A já čekala,že mě políbí nebo tak něco. Ale nakonec jsem vážně asi naivní. "Nedáme si společnou koupel?" Opět jsem nahodila onen Sakury výraz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama