Dějství 18. 1/2

4. července 2012 v 17:28 | Kira-chan |  Art of living

Jak jsem tam tak stála. Začal se most trochu otřásat. Neudržela jsem balanc a spadla jsem na zadek. Na to se Hoshi jen pousmál. Pozorovala jsem ho , jak si s ženami užívá. Hladil je po tvářích, stehnech i mezi nohy. Jak jsem se na všechny tak dívala, nevěděla jsem jestli to co cítím byla žárlivost nebo touha. V každém případě jsem došla k závěru,že tady nemám co dělat. Cítila jsem jak mě sledují Hoshiho oči. Ale raději jsem se dívala stranou do prázdnoty,než abych viděla jeho uhrančiví pohled. Koutkem oka jsem zahlédla, že Hoshi natáhl ruku směrem ke mně a dlaň stiskl v pěst. Uslyšela jsem jak praská beton. Ohledla jsem se za sebe. Zjistila jsem , že to co začalo praskat, byl most , na kterém jsem stála. K tomu se přidalo,že se most začal hroutit. Bez váhání jsem vzala nohy na ramena a uháněla jsem k Hoshimu. Jenže jsem to nestihla. Zrovna,když už jsem natahovala prosebnou ruku o pomoc. Se pode-mnou část mostu zřítila a já s ní. Beze-slov jsem letěla dolů. Přišlo mi to jako věčnost. Jako kdybych padala bezednou jámou. Dívala jsem se směrem vzhůru a sledovala Hoshiho a jeho dámy. Pomalu se mi ztráceli z dohledu. Hoshi,ale udělal něco co jsem nečekala. Vypadalo to,že ženy vyzval k odchodu. Ale to už jsem zavřela oči a čekala až dopadnu. Něco mi říkalo,že je to už asi můj konec. Z očí se mi hrnuli slzy nad tou myšlenkou. Že všechny ztratím. Na moment jsem otevřela oči. Přes slzy jsem nic moc neviděla. I přes to jsem poznala Hoshiho. "Co to děláš!" Špitla jsem s příchutí opovržení. "Nic co by mě ohrozilo na životě." *Co o zase mele..* Prolítlo mi hlavou. *Už to chápu! Nenechá mě zemřít, byla by to i pro něj sebevražda! Achjo ! On je tak sobecký,až to není možný!* Nejsem si jistá,ale myslím si,že jsem ho viděla jak se usmál. Zřejmě slyšel moje myšlenky a pobavili ho. Nevím co na nich bylo tak vtipného….Chytil mě hrubě za paži. "Baka!" Přivřela jsem bolestí oko. Druhou rukou mi otřel slzy z tváří. Hoshi roztáhl svoje křídla. Přestali jsme padat. Chytil mě těsně nad zadkem a přitiskl si mě k sobě. Strašně jsem se červenala,protože jsem na něm měla přisolí i své poprsí. Bylo mi z toho celkem trapně. "Měla by ses pevně držet ať mi nespadneš…!" Podíval se na mě pobaveně. Já jsem raději ani nedutala a pevně jsem ho objala kolem krku. Hned na to jsme letěli vzhůru ,celkem vysokou rychlostí. Letěli sme k otvoru,který byl úplně nahoře. Předtím jsem si ho ani nevšimla. Když jsme vyletěli ven. Vipadalo to jako, kdybychom byli v našem normálním světě. "Kde to jsme?" Otázala jsem se zvědavě. " Kde myslíš. Jsme přeci ve městě,kde žiješ. Je pěkně hloupé,že to tu nepoznáváš..!" Zazubil se "Popravdě je mi jedno…co si dělala s Item. Ale semnou by ses mohla hrát líp.." Koukl mi první na prsa a pak na mě. "Ty prase! Co se to dovoluješ!" Začal jsem máchat rukama. Ještě , že mě Hoshi taky držel jinak bych slítla dolů. Skončila jsem své nadávky tím,že jsem mu věnovala facku. Na tváři se rýsoval hned hezký růžový flek,který pomalu měnil v podlitinu. "Máš celkem páru…ale tos neměla dělat!" Hodil na mě vražedný pohled. Pustil mě. Byla jsem překvapená. Ale stihla jsem se ho chytit za nohu. "Hele! Co to děláš!" Sykl na mě a snažil se mě setřást. " Přestaň! Co TY si jako myslíš,že děláš! Chceš mi způsobit trauma nebo co! Do háje! Mám už toho dost…těch pádů! Takže mě okamžitě vytáhni!" Syčela jsem na něj i já! Chvíli koukal.Chňapl mě z předloktí a vytáhl mě. A zase si mě k sobě přitiskl. "Kočičko! Jestli budeš ještě jednou takhle drzá! Tak se s tebou párat nebudu! Je ti to jasný!" Chytil mě za bradu a hypnotizoval mě pohledem. Byl na mě hnusný. Měla jsem sto chutí se prostě bránit. Přece se od něj nenechám pořád jenom buzerovat. Na tohle si zvykat prostě nechci a ani nebudu! Přála jsem si se probudit. Ale bez úspěchu. "Proč mi to nejde?" Šla na mě hysterie. "Co ti zase nejde?!" Pořád naštvaný. "Chci se probrat! A nejde mi to!" Nervozita šla na mě čím dál víc. "Je to protože ti to nedovolím." Zasmál se. "Cože?!!!!!! A to jako proč?" Vyprskla jsem na něj a měla jsem sto chutí mu jednu zase vrazit,ale to už jsem se raději neodvážila. " A nebo jo….budeš moci. Jsi dneska strašně protivná…" Řekl si o to. Jednu jsem mu máchla. Hoshi se na mě podíval. Oči plné zlosti. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem ho uhodila. Hoshi se,ale z nenadání začal hlasitě a démonicky smát. Absolutně jsem nechápala. Nestačila jsem ani něco říct a už letěla dolů. "Hoshi…ty BAKA!" Dostala jsem po chvilce ze sebe. Slyšela jsem Hoshiho jak se jenom smál. Než jsem se probrala viděla jsem ještě Hoshiho jak se rozletěl jako rozbité sklo.

O něco později jsem se sebrala a vyšla jsem z pokoje. Až do večera jsem ignorovala Itovu přítomnost.
… ( o rok později)

Snad ke všem klukům z mého okolí jsem něco chovala. Jenže jsem tak trochu tvrdohlavá ,tak jsem si to nechtěla připustit. Byla jsem na všechny protivná. Yui jsem odpustila a přijala jsem zpátky práci fotomodelky,protože jsem potřebovala peníze. Spolupracovala jsem opět s Kojim a spolu jsme tvořili tak zvané IDOLY. Máme nekonečně mnoho fanoušků,kteří nás milují a posílají nám dopisy, i s prosbami o sňatek. Spousta lidí si myslí,že já a Koji jsme něco víc než přítelé,ale jak všichni víme tak , to tak není, Koji je stále s Yui. A přeji jim to. Je pravda,že jsem se ze začátku chovala jako žárlivá fůrie a nic jsem jim nepřála. Ale můj dospělácký mozek mi řekl,:" Dospěj!" Mluvím samozřejmě o Hoshim. To on je ten chytrý ,já jsem stále jako malé dítě. I když možná už né tak roztomilé. S Nanimi jsme moc dobré kamarádky. Už jsme se sice pohádali,ale zase sme se usmířili. Nevím co bych bez ní opravdu dělala. Nanami se dala díky mě dohromady s Yoru. Ito zase odletěl za školou do Anglie. A Koji s Yui mají vlastní byt. Z toho plyne,že bydlím sama.
Probudila jsem se do krásného jarního dne, když mě sluneční paprsky hladili po tváři skrze okno. Rozespale jsem se protáhla a převalila jsem se na bok k oknu. "Proč mě budíš. Dneska se mi do školy nechce…Mám doma moc práce. Víš." Povídala jsem si se Sluncem. "Navíc chci dneska cvičit zase s katanou. Chápeš?..Asi ne. No to nevadí." Sedla jsem si a čučela jsem na skříň před sebou. " Nee!" Sekla jsem sebou zpátky do postele. Schovala jsem si hlavu pod polštář a spustila jsem kňourání. Během minuty zazvonil zvonek u hlavních dveří. " SHIT!" Sundala jsem si ze sebe polštář. A jak jsem tak chtěla z posteli vylézt , ještě napůl rozespalá. Čekla mě držkopád z postel. Zvonění se ozvalo znova. " Asi pošťák, když je tak otravný!" Zamumlala jsem do podlahy a sebrala jsem se. Hodila jsem kolem sebe župan.
Šla jsem se podívat,kdo mě to takhle ráno prudí. Koukla jsem do kukátka. Stál tam Koji. "No do háje zelenýho!" Zpanikařila jsem,že budu muset do školy. Asi mu volali ze školy. " Moment.." Zachrchlala jsem. Pádila jsem jako střela si pro ručník. Ten jsem si pak namočila do vody a pleskla jsem si ho na hlavu a zavázala. Připravená, strašně nemocná, jsem otevřít Kojimu. "A…Ahoj Koji..," popotáhla jsem, "Potřebuješ něco?" Tvářila jsem se naprosto zničeně. "Musíš jít do školy!" Řekl mi narovinu. "Já nikam nemůžu jsem nemocná. Zůstanu doma." Se smutkem v očích jsem mu oznámila. "To mě nezajímá." Dostala jsem tik do oka,: "Cože!! Děláš si ze mě sramdu! Jsem nemocná!" Začala jsem vyšilovat. až mi vlas stávali, jak jsem byla naštvaná a podupávala jsem si. "Moc nemocně opravdu nevipadáš." Vpálil mi do xichtu. "Už ne jednou mi volali ze školy,že ses tam dlouho neobjevila. A už mě unavuje to vyřizovat za tebe. Začni jim to konečně zvedat!" Začali se mu na čele objevovat žilky. Už se v něm si vařila krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama