Dějství 2.

4. července 2012 v 16:47 | Kira-chan |  Art of living

Ohlédla jsem za sebe a uviděla jak kluci za mnou stojí a ve tváři mají strach. Otočila jsem se na ně celím tělem a z očí mi po tváři teklo ohromné množství slz. "J…já to nechtěla udělat!" Svírala jsem opatrně ubohou mrtvolku v dlaních.Bylo mi z toho tak zle,až se mi z podlomili kolena. Seděla jsem na zemi a slzy mi padaly na ptáčka. Přišel za mnou Koji. Vzal mi ptáčka z dlaní a položil ho opatrně do sněhu. " To bude dobré Kiro" Řekl mi klidným a milým hlasem. Zdvihla jsem hlavu a podívala se na Kojiho. Měl smutný výraz. Utřela jsem si slzy a roztomile jsem se usmála. "Můžu ho pohřbít ?" Zeptala jsem se Kojiho. Koji přitakal kývnutím hlavy na souhlas. Udělali jsme ,Ito ,Yoru ,Koji a já,ptáčkovi pohřeb jak se patří, na zahradě za domkem. A jakoby se nic nestalo jsme se všichni vrátili do domu.Nikdo o incidentu nemluvil. Byla jsem ráda,protože mě to opravdu bolelo. Byla jsem v pokoji,který mi byl přidělen. Byl tak prázdný a temný.Přiběhl mi do pokoje Ito s úsměvem na tváři "Už je večeře." Oznámil mi.Hladová jsem vypálila z pokoje. A kráčela jsem vedle Ita. Šly jsme do jídelny,kde na nás už čekala bašta.Bylo to skutečné jídlo,žádné bobule u kterých po prvním soustu přemýšlíte jestli náhodou nejsou jedovaté. Rozzářili se mi oči a rozeběhla jsem se ke stolu.Zastavila mě ,až židle na,kterou jsem si sedla.Seděla jsem na židli a pustila jsem se do jídla.Absolutně jsem zapomněla,že bych měla počkat,až přijdou všichni ke stolu. Jedla jsem tak rychle a neohrabaně až mi jídlo lítalo i z talíře.Zarazila jsem se,když jsem cítila jako kdyby mě někdo pozoroval. Podívala jsem se na kluky,kteří ztáli přede mnou a s údivem na mě vejrali div jim nevypadl příbor z rukou.Nechápavě jsem naklonila hlavu do strany. "Co je ?" Koukala jsem na jednoho po druhém.Všichni stáli jak zkoprnělí ajenom civěli na stůl na ten nepořádek co jsem tam za tu chvilku nadělala. "Ten stůl,byl čistě prostřenej,s čistym ubrusem."Prohlásil zklamaně Ito. "Omlouvám se."Udělala jsem nevinej kuk a pak i psí očka. Já už jsem měla snědeno,takže jsem se pokusila rychle zdechnout. Jenže mě někdo chňapl za paži. "Promiňte mi to." Vypískla jsem , z chňapnutí jsem e vytrhla a uháněla do pokojíku. V pokoji jsem si sedla na postel a zhluboka jsem si oddechla.Koukala jsem na ven na noční oblohu.Protože jsme žili v né moc osvětlené čtvrti,tak bylo vidět spousta hvězd a měsíc nádherně svítil. Měsíc byl zrovna ve fázy,kdy tzv . dorůstal.Prolítlo mi hned hlavou,co se stane až bude úplněk.Přemýšlela jsem . Doufala jsem,že na nějakou teorii přijdu.Nepřišla jsem na nic . Moje mozkové zavity se zavařili na tolik až mi z uší vycházela pára.Nikdo mi do pokoje nevkročil.Myslela jsem si tedy,že je vše v pořádku,a bylo.Byla jsem po tom dnešku už unavená.Rychle jsem se vyslíka.Zůstala mi pouze košilka a kalhotky.Blesku-rychle jsem se zachumlala do peřin.Během dvou minut jsem začala řezat dříví. Ale potichu samozřejmě.

"Děláte si ze mě srandu!Co to mělo jako být! Podívejte se na ten bordel,co tu nechala!Kdyby si to po sobě,alespoň uklidila.Ale né, ona prostě tady nic dělat nemusí co!" Vyčítal klukům Yoru. "Hele,Yoru , uklidni se! Stejně jak tě s Kojim známe,tak to necháš na nás,ten uklid."Ukázal prstem Ito na nepořádek.Yoru si jenom něco zamručel pod nos.A podíval se na stůl. Nabyla tam ani stopa po tom výbuchu. Koji si v klidu seděl na svém místě a dopíjel svou oblíbenou krev.Ito a Yoru nechápavě čuměli .Měli postoj ,který by se dal nazvat stojící želva.Záda shrbený a ruce volně podél těla. Už tam stáli nějakou tu dobu. "To tam bude jenom,tak stát?"Otázal se Koji a utíral si ubrouskem ústa,aby si setřel zbytečky krve.Yoru i Ito se po této otázce oklepali a vzpamatovali. Usedli ke stolu a zdlábly vše co měli na talíři.
Zdál se mi můj normální sen.O kterém nemá ani cenu vyprávět.Sama se v něm nevyznám.Odehrává se v něm všechno páté přes deváté.Sama jsem ho moc nechápala. Ale mou mysl otravoval neustále.Najednou se ozvala velká rána.Leknutím jsem se probrala. Co se to děje?Zeptala jsem se sama sebe.Měla jsem celkem strach se jít podívat,co se vlastně děje. Další rána mě už,ale z postele vytáhla.Rány přicházeli ze zdola.Nejspíš z obýváku. Nedalo mi to. A jako každá zvědavá holka jsem se musela kouknout co se děje. Když jsem sešla schody,zamířila jsem rovnou do obýváku.Viděla jsem tam Kojiho a ještě někoho.Ten někdo byl asi žena,dívka čí dáma,nevím. Koji přirazil ženu ke zdi.Přesně tak zněli i ty ostatní rány. Chvilku jsem je pozorovala. Koji té ženě šahal pod sukni.Hned na to jí sundal i kalhotky. A pořád měl Koji ruce mezi nohama té ženy. Žena asi po několika minutách začala silně vzdychat. A po další chvilce vykřikla. Cukla jsem sebou,protože jsem se lekla. Nevěděla jsem co mám dělat.Rozhodla jsem se pilně pozorovat, co se bude dít dál. Koji ženě sundal i tričko a pak ještě cosi odhodil na zem i s tím tričkem. Poté jí Koji položil na gauč. Asi je moc nemocná ta paní,pomyslela jsem si,Koji jí de určitě udělat ledoví zábal.Tem mi taky dělávala maminka,když jsem měla teplotu. Šmírovala jsem nenápadně dvojici ,schovaná za průchozím obloukem a v rukou jsem tiskla plyšáka. Nechápala jsem Koji si na tu ženskou lehl a pak začal provádět takové divné pohyby. Byla jsem zvědavá a tak jsem se šla podívat trošku blíž. Postavila jsem se přímo už ke gauči. A koukala jsem .Chvíli jsem se mračila,protože jsem nechápala.Udivovalo mě i to,že si mě nevšimli,když jsem stále vedle nich. Žena se podívala směrem,kde jsem stála a zařvala. "Dobrý den." Slušně jsem pozdravila a usmála jsem se. "Proč jste oba nazí?"Stihla jsem v mžiku všechno doříct.Koji sebou taky cukl a oba dva na mě chvíli divně koukali. Pak jsem se koukla tam kam sem neměla. "Co to ,co to ?" Zaostřila jsem a zpozorovala jsem nějakou věc,kterou dal Koji té paní do těla. "Proč si tam dal paní tu věc?" Svírala jsem medvídka v objetí. "Otoč se!" Přikázal mi přísně Koji a zle se na mě zatvářil,když se po tom šoku vzpamatoval. Bylo mi líto,že na mě šel tak přísně,tak jsem se otočila.Povzdychla jsem si. Slyšela jsem jak se oblíkají a pak bouchnutí dveří. Rozsvítila se světla. Zamručela jsem,když mi světlo probodávalo oči . "Co to mělo znamenat?" Spustil na mě Koji,otočila jsem se na něj,sedl si na pohovku a popíjel cosi rudého. "Omlouvám se ,ale slyšela jsem nějaké rány."Nevině jsem mu odpověděla. Sedla jsem si vedle něj. "Co si dělal s tou paní?" Začervenala jsem se a soustředivě jsem na něj čučela. Kojiho reakce byla,že vyprskl překvapením šťávu. " To tě ještě nemusí zajímat.Na to si moc malá." Řekl Koji vyrovnaným hlasem. "Ummm…Až budu velká řekneš mi to?" "Možná" Osekl. "A budeš to se mnou taky někdy dělat?" Mile jsem se usmála.Koji nasadil tupej kuk a nevěděl co říct. "To ti neslibuju,ale možný je všechno….."Díval se na zem , měl stín v obličeji.
Nemůžu se na ní ani podívat,je tak roztomilá,honilo se Kojimu hlavou.Neblbni Koji,vždyť je to ještě pískle.
"Tak jo."Usmála jsem se a upalovala zase do postele. Zarazila jsem se na schodech.Vrátila jsem se ke Kojimu a dala mu ještě pusu na tvář,na dobou noc. Pak jsem zase letěla do postele.Měla jsem dobrý pocit,když jsem si lehala do postele.S klidem jsem usnula. A zdál se mi jiný sen než jindy. Byla jsem v zahradě,pokryté sněhem a vedle mě stála malá osoba,stejná,stejně velká,stejně ušesaná, jen měla jinou barvu oči. Bělmo měla černé a duhovku jasně modrou. "Ahoj" Pozdravila jsem jí. "Kdo jsi?" Zeptala jsem se. "Já jsem Hoshi." Podívala se osoba na mě a vycenila zuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama