Dějství 20.

4. července 2012 v 17:37 | Kira-chan |  Art of living

Ohrnul nademnou nos a zabouchl za sebou dveře. Koukla jsem na mastičku. "Co se to s tebou stalo, Kiro? Jsi to stále ty?" Položila jsem pomalu kalíšek na komodu. Šla jsem si sednout na postel. Ale najednou mě něco popadlo. Prudce, plná vzteku jsem se otočila a smetla všechno z komody oběma rukama.. Vázu s vodou a modrou růží, zrcátko, kelímek s mastí, papíry a já nevím co všechno,letělo dolů. Chvíli jsem tak koukala prázdnýma očima na ten bordel. "Ne! To ne!" Hrnuli se mi slzy do očí. Na podlaze se válel rozbitý rámeček a skleněná dózička! Na jedné jsem byla já jako malá s Kojim, Item a Yoru. A na druhé? Na druhé jsem měla jedinou svou vzpomínku na dětství. Úlomek katany mého bratra a útržek jeho oblečení. Padla jsem na kolena. Po čtyřech jsem došla ke zničeným věcem. Vzala jsem do ruky rámeček s fotkou. Byla jsem rozklepaná. Pár rozbitých sklíček ještě z rámečku spadlo, jak jsem ho ze země zvedla. Do druhé ruky jsem vzala vzpomínky na bratra. Podívala jsem se na fotku a pak na bratrovo věci. "Všichni jste mě opustili….proč?!" Z očí mi tekly obrovské slzy. "Jsem sobecká já vím…" Ohledla jsem se a přes okno jsem koukla na nebe. Bylo nádherně modré, bez mráčku. "Bráško….já půjdu za tebou…teď hned!" Utřela jsem si odhodlaně slzy. Oblékla jsem se do sněhobílých šatů.Seběhla jsem schody dolů. "Hoshi…já teď chci být sama!" Přísně jsem na něj koukla. "Ne! Teď tě tu nenechám samotnou! Vím o co se chceš pokusit. Chceš si podřezat žíly ve vaně! Myslíš si , že jsem blbí nebo co!" Seřval mě jako malé děcko. "To nezáleží na tobě! Já už tu nemám co dělat!" Dala jsem se opět do pláče. "Kiro, to bude dobré. Já vím jak se cítíš." Přišel ke mně. Pěvně mě objal. I když jsem dávala najevo,že nechci být objata. Přes to ,to udělal. "Proč jsi na mě tak hodný! Proč už sloužím jako tvůj hostitel jen napůl! A nevraždíš jiné zrůdy!" Podívala jsem se na něj plná lítosti. "Lidé se mění,Kiro." Dal mi pusu do vlasů. "Přestaň tohle říkat!" Odstrčila jsem ho od sebe. Vyjeveně jsem na něj valila oči. Pak jsem vzala nohy na ramena. Bosa jsem utekla z domu. Bylo mi jedno,že mě lidé uvidí s modřinami a tím vším. Běžela jsem co mi nohy stačily. Lidi, které jsme míjela se do mě zabodávali pohledem. Velice pozdě jsem si uvědomila směr mého běhu. Dorazila jsem až do samotného centra. Kde lidu a monster byla fůra. Zastavila jsem se a rozhlížela jsem se po lidech. Všichni! Všichni ne mě zírali. Připadala jsme si jako atrakce v nějakém "Monstr cirkusu". Slyšela jsem jejich hlasy. Slyšela jsem jak si o mě šeptají a ukazují na mě ,jejich dlouhými a nenechavými prsty. Připadala jsem si jak ve špatném filmu. Musela jsem se chytit za hlavu a zacpat si uši. Abych neslyšela tu hrůzu. Sedla jsem si na bobek. Hlavu jsem si schovala do klína a rozbrečela jsem se. Ucítila jak se mě někdo dotýká na paži. Pohlédla jsem vzhůru. Stála u mě malá holčička. Dávala mi modrou růži do vlasů. S údivem jsem jí pozorovala. Když se naše pohledy střetli,hned se na mě usmála a pohladila mě po vlasech. Nestačila jsem se divit. "Co…co jsi zač? Anděl? Že z ničeho nic ke mně přijdeš a chováš se tam mile a nevidě." Snažila jsem se s ní mluvit jako dospělá. Žádná nespisovná slova a už vůbec né nějaká vulgarita. "Jmenuji se Clair. A ano jsem anděl. Ale jsem andělem smrti." Hrklo ve mně hned jak to dořekla. Umřela jsem snad? Vůbec si svou smrt nepamatuji. Roztřásla jsem se. " Nemusíš se tak klepat. Nepřišla jsem si pro tebe. Přivolala jsi mě svým smutkem a svými myšlenky. Proč jsou tak temné?" Děvčátko naklonilo nechápavě hlavu. "Já…já sama nevím." Přimhouřila jsem oči a jemně jsem se na ní usmála. "Ještě bych ti měla říci,že mě teď vidíš pouze ty." Upravila mi květinu ve vlasech, protože mi skoro spadla. "Pouze já…" Špitla jsem. Ruce jsem si dala dolu z hlavy. Dala jsem si je volně na zem.
Seděla jsem pořád stejně a povídala jsem si s Clair o mích myšlenkách a mém životě. Jenže náš rozhovor kdo si přerušil. Někdo mě za zadu zatáhl hrubě za vlasy. Spadla jsem do zadu na záda. Spatřila jsem nad sebou partu kluků. Kteří nevipadali na to ,že si semnou chtějí povídat. Pořád mě držel jeden z nich za vlasy. Opovrženě se na mě podíval a pak za ně zatáhl. "Stoupni si a poď s námi!" Začal mi rozkazovat. Necítila jsem z nich člověčinu,ale démona. Byli to démoni všichni dojednoť. Ale nebyli na moc vysoké úrovni. Přesto jsem věděla,že bude dobré,když jej poslechnu. "Ale hele! Tohle je tvá kamarádka? Nebo snad tvoje sestra? Ta je ale rozkošná!" Ohledla jsem se na Clair a zjistila jsem,že už jí nevidím tedy jen já. Teď jí viděli asi všichni. Dva z nich k ní přistoupili a něco jí říkali. Ale co jsem s údivem neslyšela. Clair a mě odtáhli do temné uličky ve městě. Po chvilce mi došlo o co těm úchylům jde. Mě jeden z kluků držel při stěně. Zbytek šel na Clair. "Clair! Nee!" Začala jsem panikařit. "Tak Clair se jmenuješ? To je pěkné jméno!" Různě se jí po těle dotýkali. "Nechte ji být!" Začala jsem vrčet. Doslova se ve mně vařila krev. Cítila jsem v sobě přítomnost Hoshiho. "Vítej doma!" Prohlásila jsem a zavřela jsem oči. Okamžitě jsem se proměnila do 4. levelu proměny. Čapla jsem kluka,který mě držel, pod krkem. Nadzdvihla jsem ho. Volnou rukou jsem mu prorazila hrudník. Jeho stříkající krev mi potřísnila obličej. S nechutností k jeho hnusné duši jsme jej odhodila bezmyšlenkovitě stranou. "Vy jste mě asi neslyšeli,že! Přiřítila jsem se k nim. Jednomu jsem utrhla hlavu. Dalšího jsem rozsekala drápy. Postupně jsem všechny zavraždila. Jenže když jsem přispěchala ke Clair, zjistila jsem , že už je pozdě. Ti parchanti ji znásilnili. Vypadala nyní podobně jako já v lidské formě. Naprosto zničená. "Clair!" Ležela bezvládně na té hnusné špinavé zemi. Klekla jsem si k ní a sedla jsem si na nohy. Chytila jsem Clair do náruče. Smutně jsem jí pohladila po tváři. Clair na mě však koukal stéle vesele jako předtím,když jsme se potkali. "Clair!" Špitla jsem potichu. "Proč ses jim ukázala? A proč si jim nezmizela?" Vyndala jsem si z vlasů růži. Stálé jsem jí tam po celou dobu měla. Podala jsem jí Clair. "Ne nech si jí. Byl to dárek." Clair roztáhla svoje bílá křídla. A začala mizet. Ale ne jako Hoshi. Mizela tak čistě stávalo se zní hromada barevných třpytek mizejíc s větrem. Než zmizela, naklonila se ke mně a políbila mě na rty. "Ráda jsem se poznala. Příteli." Taková byla její poslední slova. Ve vzduchu se po ni pohupovalo čisté bílé pírko. "Huh!" V tu ránu jsem se rozbrečela jako malé děcko! Zvláštní však bylo,že jsem plakala a byla stále v démoní formě. Chytila jsem pírko do dlaní. Pevně jsem jej držela. Moje slzy, kapka za kapkou omývali mé tělo od krve, jak jich mnoho bylo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama