Dějství 21.

4. července 2012 v 17:39 | Kira-chan |  Art of living

Zhypnotizovaná jsem seděla nehnutě na místě. Vrátila jsem se do normální podoby,protože Hoshi opustil moje tělo. Hodil mi přes ramena svůj kabát. Chytil mě za paže a pomáhal mi vstát se země. Cestu domu jsem promlčela a byla jsem ráda,že teď zrovna nejsem sama. To co se teď stalo…na to nikdy v životě nezapomenu.
Doma ze mě Hoshi sundal kabát a posadil mě do obýváku na gauč. Pak jsem cítila jak mi mazal záda krémem, aby se mi lépe hojili rány. "Za nedlouho ti to zmizí a budeš se moci vrátit k focení." Prolomil ticho,které se táhlo celím domem. "A už nemysli na to co se dneska stalo, ano?" Sedl si na pohovku a chytil mě za kotník. Lehla jsme si a dala jsem si nohy na něj. Hoshi mi je namazal. Pak mi ještě namazal hrudník s břichem. Seděla jsem jak loutka bez hnutí. Pak jsem se jen schoulila do klubíčka jako malé kotě. "Jsi v pohodě?" Dřepl si před gauč Hoshi a díval se mi do očí. "Nejsem." Hned jak jsem dořekla odebrala jsem se do svého pokoje. Tam jsem si sedla na postel, popadla jsem polštář a objala jsem ho. Zírala jsem ven z okna. Nevím jestli se mi to zdálo nebo ne. Ale zahlédla jsem Clair. Okamžitě jsem zahodila polštář a letěla k balkonu. Otevřela jsem dveře. Rozhlédla jsem se,ale Clair jsem nikde už neviděla. Zklamaně jsem se opřela o balkonovou stěnu. Po celou dobu jsem měla u sebe její pírko. Asi si pro něj přišla. Napadlo mě. Rozevřela jsem tedy dlaň. Clair se mi zjevila. Byla jsem ohromená. Měla jsem sto chutí jí pevně obejmout. "Clair!" Vyslovila jsem její jméno div jsem se při tom nerozbrečela. "Pírko si ponechej a pevně jej střež. S květinou nalož jak chceš." Usmála se na mě tím jejím rozkošným úsměvem. "Víš jen jsem ti chtěla říci, že jsi dnes měla umřít. Já jsem ti tak trochu lhala." Sedla do dřepu a vážně na mě hleděla. "Jenže,protože jsem si tě zamilovala. Chtěla jsem abys žila dál. Líbí se mi tvůj styl života. S tím jak se se vším snažíš poprat. Sice by sis nemusela furt tolik věcí vyčítat." Usmála se. " Vlastně jsem se za tebe obětoval. Prodloužila jsem ti život. A tím,že jsem ti ho prodloužila jsem sama musela zaplatit." Vejrala jsem jak kdybych spadla z vyšně. Nevěděla jsem co na to mám říct. Právě jsem se dozvěděla,že ten kdo mě miloval za mě položil život. "Nemusíš na to nic říkat." Mrkla na mě očkem. Popotáhla jsem kostelníka na věž. "Ale no tak!" Zasmála se Clair a zmizela. Povzdechla jsem si. Pro dnešek jsem už byla unavená. A tak jsem na balkóně usnula.
Probudila jsem se až další den u sebe v posteli. Sedla jsem si a koukala jsem. "Vždyť jsem usnula na balkoně a teď jsem u sebe v posteli. Hhh…Umím se teleportovat!" Zasvítila mi očka. To pírko.Plesklo mě do hlavy. Mrkla jsme pod peřinu. Tam jsem ho nenašla. Vstala jsem z postele. Prošla jsem klem zrcadla. Ničeho zvláštního jsem si nevšimla. Seběhla jsme schody, zamířila jsme si rovnou do kuchyně. Měla jsem ukrutný hlad. Mrkla jsem do lednice. "No do háje! Kdo vyžral celou ledničku! Neříkejte mi,že jsem to byla já!" Tupě jsem civěla do ledničky. Uvědomila jsem si,že jsem si nákupy potravin neustále odkládala. "Hm…Kiro…To si teda dopadla!"Hoshi ještě asi chrní. Nebo kdo ví co dělá. Přesunula jsem se do pokoje, tam jsem na sebe hodila kraťasy a tílko. Pohodička. Postavila jsem se před zrcadlo abych srovnala detaily. "HU!" Přiblížila jsem hlavu k zrcadlu jako želva, když vykukuje z krunýře. Veškeré moje rány a nedostatky na pokožce zmizeli. Poděkovala jsem zázračnému krému. V předsíni jsem popadla batoh a pár tašek. Chtěla jsem nakoupit toho víc. Na nohy jsem si vzala vietnamky a vypadla jsem z domu. Dneska hezky svítilo sluníčko, pofukoval jemný větřík a obloha byla téměř bez mráčku. A já? Já měla dobrou náladu. Na to co se stalo včera. Jsem nechala v minulosti. Dnes je dnes. A kdybych se měla neustále zabývat nad tím co se stalo včera. Minulí týden, měsíc či rok. Tak by ze mě nebylo nic jiného než troska. Pěkně jsme si došla na bus. Vystoupila jsem si na náměstí. Lidi teda na mě divně koukali asi se mě pamatovali ze včera. Brr…! Stejně jsem dělala jako,že nic. Hleděla jsem si svého cíle,kterým byl právě nákup. Zalezla jsem do pekařství, zeleniny a ovoce. Nakonec mě ,ale ve výloze překvapila fotoalba s krásným designem. Hned jsem měla nápad. Že si udělám takové vzpomínkové album. Zašla jsem dovnitř a jedno jsem si koupila. S plným batohem a narvanými taškami jsem se belhala na bus. Nějakým způsobem ,jsem se po cestě autobusem, dostala domu. Horkem jsem chcípala a ucha tašek mě řezala už celkem do ruky. Když jsem se doma podívala na hodiny. Zjistila jsem ,že je čas spíše na oběd. Vybalila jsem nákup a pěkně jsem jej uklidila na jeho místo. Hoshiho jsem stále od rána neviděla. Bylo mi to divné,ale nechtěla jsem do toho nějakým způsobem rýt. Hodila jsem na sebe věci na doma. V kuchyni jsem si pěkně připravila všechny ingredience k vaření. Pobrukovala jsem si písničky a pokoušela jsem se stvořit něco k jídlu. Ve chvíli,kdy jsem to nečekala mi zazvonil mobil. Tak jsem ho tedy zvedla. Hlas jsem hned poznala. Byla to Yui. "Ahoj Yui, víš já teď nemám moc čas pokouším tu něco stvořit na pánvičce." Dala jsem si mobil na reproduktor,aby mi ještě ke všemu nesklouzl z ramene do pánve. " Zlato,já se potřebuji domluvit na zítra. Potřebuju tě na focení."Oznámila mi. "Ale zítra je normální všední den. To musím do školy." Zarazila jsem se a svraštila jsem obočí. "Na školu kašli. Život ě sám nejlíp naučí." Zahyhňala se. "To přece nemůžeš takhle brát, Yui!" Zvážněla jsem. Protože Yui je vždycky jedno zda máte čas nebo jej nemáte. Stejně vás překecá,tak aby bylo po jejím. "Yui tak si o tom promluvíme ještě zítra. Musím končit. Dělám oběd. Papa a měj se hezky." Rozloučila jsem se sní a ještě než jsem zavěsila, tak mi vetřela, že poletí s Kojim do Evropy za slávou. Přesně tak! Toto oznámení mě naštvalo. Ale tak je to jejich věc. Stejně tak zase za přitáhnou. Oběd už byl hotoví. Hoshi se pořád nikde neukazoval. Nedalo mi to a musela jsem se jít za ním podívat. Hoshiho jsem ubytovala tam,kde měl Koji původně pokoj. Otevřela jsem dveře. Zděšeně jsem hleděla do tmy. Nikde nic. Prázdno a tma. "H-Hoshi?" Vykoktala jsem ze sebe. Náhle ze tmy cosi vyskočilo. Cosi znetvořeného a vykřiklo to. Zděšením jsem uskočila dozadu. Stejně tak rychle ,jak to na mě vybaflo, jako se to objevilo, tak taky zmizelo. "Co to má k čertu znamenat. Hoshi zase dělá nějaké pokusy. Nebo já už nevím." Zabouchla jsem dveře a šla jsem se najíst. Když jsem si tak v klidu jedla. Přisedl si ke mně Hoshi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama