Dějství 5.

4. července 2012 v 16:53 | Kira-chan |  Art of living

Strašně jsem se nudila.Chodila jsem po byráku sem a tam.Narazila jsem na jednu z koupelen. Vzala jsem si malou stoličku,která stála u vany.Stoličku jsem si přisunula k umyvadlu. Stoupla jsem si na ní. Uviděla jsem mou tvář v zrcadle. Nehnutě jsem do zrcadla hleděla. Dívala jsem se na oči. Pohladila jsem se dlaní po mě tváři. Pak má ruka směnila polohu a začala zkoumat vlasy. Konečky prstů jsem zajížděla do vlasů a pak zase prsty prohrabávala pramen po prameni. Mále jsem upadla ze stoličky jak mě nápad porazil. Letěla jsem si pro nůžky.Trvalo dlouho než jsem je našla,ale kdo hledá ten najde…V koupelně jsem opět vyšplhala na stoličku. Naskytl se mi zase pohled na mě samotnou. Stala jsem chvíli bez pohnutí a čučela na sebe. "Chce to trochu zkrátit….promiň." Pronesla jsem si trochu zklamaně. Uchopila jsem pramen vlasů a ustřihla nůžkami cca 10 cm. Prameny vlasů padali na zem jeden po druhým. Každou minutou hromádka vlasů rostla a rostla. Místo dlouhé hřívy jsem měla krátké mikádo.První jsem se podívala na zem a pak do zrcadla. "Až tu budeš zase ty ,Kiro, nelekni se sama sebe ,prosím…Nemusíš se bát o svoje vlasy, tobě dorostou velmi rychle." Řekla jsem si a slezla jsem ze stoličky.Nepořádek po sobě jsem rychle uklidila. Když jsem vyšla z koupelny,naskytl se mi pohled na Kojiho svůdné tělo. "Obleč se!" Přikázala jsem mu. "Neznamená ,že když se máš čím chlubit, tak se s tím chlubit taky musíš. Co kdyby tě viděla Kira,chudák, takový trauma by měla!" Pošklebovala jsem se. Koji mě naprosto ignoroval a dělal si co chce. Zaplul do svého pokoje. A tam jsem ho raději nepronásledovala a jen tak jsem si stála na chodbě. Kojiho dveře od pokoje se rozlítli. "Cos to udělal!" Žalostným tónem hlasu okřikl Hoshiho.
"Tak zaprvé,jsem se nudil a za druhé takle je to roztomilé." Usoudila jsem a přikyvovala jsem sama sobě.
"Blázne , kdo ti to jako dovolil? Sou snad ty vlasy tvoje?" Dal si Koji ruce v bok.
"Po pravdě, patří i mě, takže odpověď na tvou otázku je jednoduchá, ano ty vlasy patří i mě."Zírala jsem na Kojiho jak na blbečka.Náš rozhovor přerušil náhlí pazvuk vycházejícího z mého břicha. "Chci oběd. Nebo…..máš nějakou krev,do zásoby?" Nasadila jsem milý tón.Když něco chci tak se přece musím taky snažit. Tentokrát to byl Koji kdo na mě podezíravě civěl.
"Něco málo je ve sklepení.Asi tři plný mrazáky a ještě vlastně půlka čtvrtýho." Přemýšlel Koji o počtu plných mrazáků.
"Prej něco málo. Nač být tak skromný." Usmála jsem se. "Pár si jich vezmu." Koji mi to odsouhlasil,když věděl ,že mi krev hodně prospívá k získávání sil. Koji pak zase zašel do pokoje,aby se mohl v klidu obléct. A já svištěla do sklepa.
Málem jsem úžasem sebou sekla. Mrazáky nebyli tři nebo čtyři,ale byly jich desítky. Doslova mi zazářili oči. Od mé lásky mě dělila pouze jedna věc a to schody,které směřovali niž do sklepa. Hbitě jsem schody sešla. Pořádně jsem se rozhlídla,všechny boxy byli uzamčené až na jeden. Okamžitě jsem se po něm vrhla.Pomalu jsem si otevřela víko. Oči mi div nevypadli z důlků jak jsem byla napjatá. Když jsem víko celé odstranila,byla jsem v sedmém nebi. Hupsla jsem si k mé lásce a hověla jsem si. Vzala jsem do ruky první konzervu (sáček) krve. Cítila jsem slast a nedočkavostí jsem otevřela sáček. Vůně krve mi zamotala hlavu. Pozvedla jsem krev nad sebe. Otevřela jsem pusu a vyplázla jsem jazyk. Sáček jsem naklonila tak aby krev tekla. Při první kapce,která mi dopadla na obličej se mi z úžily zorničky vzrušením. Krev jsem na sebe nechala volně vytéct. Krev jsem měla všude na obličeji a sem tam mi i ukápla na oblečení. Cítila jsem se nepopsatelně užasně. Otevírala jsem jednu konzervu za druhou a "opíjela " jsem se jí. Na chvilku jsem si dala pauzu a hověla jsem si, plná rozkoše. Neměla jsem krev ani nepamatuju. Už jsem byla celá od krve. A cítila jsem jak mnou proudí i nově probuzená síla. Pořád jsem měla chuť na krev,ale tentokrát jsem měla chuť si vzít krev násilím. Někomu jí prostě sprostě ukrást. Toužila jsem po tom někoho vidě v bolesti. Dostala jsem do sebe poslední kapku z poslední konzervy. Jen tak pro zajímavost sáčků v boxu bylo přes tisíce. Se stínem v očích jsem si stoupla a pomalu jsem vyšla i z mrazícího boxu. Šla jsem jako tělo bez duše. Přes to jsem vyšla schody nahoru bez problému. Nedaleko baráku byl les a já měla prostě chuť lovit. Absolutně mě nezajímalo,že jsem malé dítě. Vyšla jsem z domu aniž by si mě Koji všiml , Ita nepočítám,ten spal. Namířila jsem si to k lesu. Kráčela jsem si lesem celá od krve. Zanechávala jsem i krvavé stopy. Asi uprostřed lesa jsem spatřila mladou laňku jak pije ze studánky. Bez váhání jsem na ní zaútočila. Laňka mě nestihla ani postřehnout. Zlomila jsem ví vaz a zakousla jsem se jí do krku (jak to mívají ve zvyku upíři…). Vysála jsem z ní poslední kapku krve a spokojeně jsem se vrátila domů. Ito , Yoru a Koji už na mě čekali u hlavních dveří. Když mě spatřili,ucítila jsem jejich strach a překvapení. " Bojíte se? Tak se bojte! Teprve teď začne sranda…! Koji,Koji ty hlupáku. Ty víš co se stane,když okusím krev a ty mě ještě podpoříš. Ha ha hahahaha." Vypustila jsem ze sebe "psycho smích" . "Ne, nic nezačne. Krví jsi byl tak uchvácen,že tvá dohoda s Kirou už pomalu končí." Upozornil Hoshiho Yoru. "Ano….POMALU končí." Zdůraznil Hoshi. Byla jsem pořád z krve jako v transu. "Celou dobu jsem se nudil. A je na čase abych se přece začal bavit.A začnu člověčinou. Jste totiž celkem zábavní,když vámi prolítnou všechny ty emoce!" Zachychotala jsem se jako střet. Najednou jsem měla tmu pře očima. " Hej ? Hoshi? Ty už spíš? Naše dohoda skončila?" Usmála jsem se na Hoshiho ,který ležel bezmocný ve sněhu. "Už jsem se tady začala nudit. Doufám,že sis ten den užila." Pořád jsem se mile usmívala. "Prosím oslovuj mě v mužském rodě." Ušklíbl a pousmál se Hoshi. A já jenom přikývla.
Otevřela jsem oči.Spatřila jsem Ita ,Yoru a Kojiho jak nade mnou stojí. Ležela jsem na zemi. "Ahoj všichni." Usmála jsem se.Ale,když jsem se usmála a moje mimické svaly se "stáhli".Cítila jsem něco zaschlého na obličeji. Podívala jsem se na ruce. Div jsem hrůzou neomdlela. Moje ruce byli celé od krve.Můj pohled pomalu mířil i na mé oblečení,které bylo též od krve. " Co se to tady dělo? Když tu byl Hoshi?" Vyvalenýma očima jsem pozorovala obličeje těch tří. Ale nikdo z nich mi neodpověděl. "Yoru! Běž jí vykoupat." Přikázal Koji a šel někam pryč. "Ito ,ty se běž třeba dívat na televizi. A nikdo nic neříkejte." Byla jsem zděšená. * Co se tady stalo. Co jsem udělala.Jaká jsem byla. Bože! * Honilo se mi hlavou několik otázek. Yoru mě vzal za ruku a vedl mě po schodech. "Yoru? Chci se podívat do zrcadla." Oznámila jsem mu. "Až budeš čistá." Řekl chladně. "Ale já chci teď!" Naléhala jsem. "Hoshi říkal ať se podívám do zrcadla." Když jsme byli v koupelně tak mě Yoru vztekle vyzvedl.abych viděla do zrcadla. Měla jsem krátké vlasy a každé oko jiné. Nelekal jsem se,ale cítila jsem se divně, cítila jsem se tak jiná. Yoru mě dal zase dolu a utřel mi slzu,která se vydala po mé tváři na cestu. "Neplač,Kiro." Řekl vlídně,ten,který mě nenáviděl. Sundal ze mě oblečení a pomohl mi do vany. Sedla jsem si do ní a Yoru začal napouštět vodu. Dřepl si k vaně a díval se mi do obličeje. " I když jsi taková,tak jsi celkem roztomilá."Vypadlo z něj. "Chceš pěnu do koupele?" Jen jsem kývla a usmála jsme se. Pak mě Yoru celou umyl. Připadal jsem si jako,kdyby se mě spadla všechna ta špína a zmatek,který způsobil Hoshi. "Hele,Yoru? Je Hoshi hodný?" Zeptala jsem se,když mi Yoru myl zrovna vlasy. Yoru se na moment zarazil. "Svým způsobem určitě ano." "Tak dobře." Usmála jsem se na Yoru a foukla jsem mu do tváře pěnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama