Dějství 6.

4. července 2012 v 16:55 | Kira-chan |  Art of living

Yoru mě vykoupal , utřel a oblékl do čisté bílé pánské košile,kterou vyhrabal u sebe ve skříni. "Promiň nic jiného nemám." Zasmál se,když jsem pohodila rukama. Košile mi byla tak velká až jsem její dolní kraj tahala po podlaze. Vipadala jsem směšně,ale tak s tím jsem nic nenaděla. Ze šoku,který jsem měla po pohlédnutí na sebe do zrcadla,jsem se vzpamatovala a to velmi rychle.Dala jsem Yoru pusu na pusu a utíkala jsem dát ostatním dobrou noc a pak už jsem upalovala do postele,kde jsem se ponořila do peřin a sladce usnula.
Ráno jsem se probudila s úsměvem na tváři.Něco mi říkala,že bude dneska pecka den.Ani nevadilo,že si nepamatuju sen,který se mi v noci zdál,jak jsem byla svěží a odpočatá.Skopala jsem ze sebe peřinu,ustlala jsem si postel a poklidila si svůj nic moc temný pokoj.Hnedka jak jsem to měla ze sebou jsem uháněla po schodech se podívat zda je někdo už vzhůru. A jako na potvoru ještě všichni spali,teda to jsem si alespoň myslela dokaď jsem neuslyšela rámus z obýváku. Neváhala jsem a vydala jsem se tam,ale jak mile jsem viděla Kojiho zase s nějakou paní ,otočila jsem se rychle zády a šla jsem pryč. Byla jsem už trošku naštvaná,protože jsem se chtěla dívat na ranní pohádky. Nafoukla jsem tváře,takhle jsem vipadala jako křeček s potravou v tlamičce, a napučená jsem seděla dole na schodech. Uslyšela jsem praskání schodišťových prken. Ohlédla jsem se. "Dobré ráno."Usmál se na mě Yoru. Docela mě to udivilo, vždycky byl ke mně hrubí,ale po tom včerejšku se ke mně chová mile. Chvíli jsem vyjeveně čučela,když se posadil vedle mě. "Yoru? Kolik ti je let?" Pousmála jsem se a dívala jsem se mu do očí. "Je mi 14let." Odpověděl mi trošku zaskočeně. "Aha….dneska by bylo taky tak,mému bráškovy ." Pousmála jsem se a po tváři mi sjela třpytící se kapka. Když Yoru zahlídl slzu, tak mě objal a dal mi polibek do vlasů ne temeno a pak mě hladil po vlasech. Najednou jsme si řekla,že tento den nebude asi tak úžasný jak jsem si myslela. Neplakala jsem,ale bylo mi smutno. U Yoru mi bylo krásně.Byla jsem do Yoruova hrudníku zavrtaná jako do peřin,měla jsem zavřené oči .Krásně i voněl. Chvíli jsme tak na schodech seděli,ale pak nás vyrušil hlas…..teda mě ten hlas vyrušil. "Jéé ty jsi roztomilá,holčička." Zakvílela paní jako umírající zvíře. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na ní. Byla to okouzlující a roztomilá dáma. Vipada jako panenka za vitrínou. Měla blonďaté kudrnaté vlasy. Modré oči jako studánka na ,kterou svítí měsíční paprsky.Řasy měla dlouhé jako mrkací panenka. Pleť jako z porcelánu na kterém jsou namalované dva růžové obláčky.Nadzvedla jsem hlavu abych si jí lépe prohlédla.Byla jsem jí tak unešená,až mi zrůžověli tváře. Měla krásné šaty ve stylu Sweet Lolita i s deštníčkem. "To bylo na mě ?" Vykoktala jsem ze sebe trošku nejistá. "Samozřejmě." Na tváři se ,dámě, vykouzlil nádherný úsměv. Její usměv mě tak nadchl,že jsem jí úsměv oplatila. Yoru a Koji jen na nás dvě přihlíželi. Dáma si ke mně klekla a pohladila mě po tváři. "Jsi snad ta nejroztomilejší malá holčička,na kterou mu bylo dovoleno pohlédnout." Dívala se na mě a pak pohlédla na Kojiho. "Proč si neřekl,že máš doma tak rozkošnou slečnu a kde jsi k ní vůbec přišel? Neříkej mi,že je to tvá sestřička." Celá zářila jak byla mnou unešená. "Ne není to moje sestra,"zhrozil se, "Ito jí našel jednou venku se potulovat….nemá rodinu. A nenapadlo mě,že bych se s ní musel chlubit." Nechápal Koji. "Ách….chudáčku",pohlédla na opět na mě, "Ale tak teď už je ti fajn né?" Vlídně se usmála. "Nechtěla by jsi přinést nějaké oblečení? Co? Než aby si musela nosit pánské věci,když ti jsou i velké?" Optala se mě jako kdyby tušila,že řeknu ,že po holčičím oblečení přímo prahnu. Ale asi jsem jí svou odpovědí překvapila. "Ne! Já nic od Vás paní nechci." Postavila jsem se na nohy. "I když jste tak krásná…tak ne, mě jsou tyto věci velice pohodlné,je mi v nich příjemně. A patří lidem,které miluji." Uklonila jsem se před ní. Ale,když jsem se narovnala už tam nestála.Viděla jsem jenom Kojiho jak stojí ve vchodových dveří elegantně oblečený. "Vrátím se později." Chladně nám oznámil a zmizel mrknutím oka. Když jsem se otočila ke schodům,tak na nich Yoru neseděl,byl fuč. " Huh?" Vykulila jsem údivem oči. " Já jsem tady v kuchyni,neboj,připravuju snídani." Uslyšela jsem hlas,který patřil Yoru,ale byl takový jiný zvláštní,pořádně jsem ho neslyšela.Šla jsem za ním do kuchyně. Připadala jsem si strašně slabá. Když jsem se dostala do kuchyně zastavila jsem se u kuchyňské linky,která byla pořád o něco málo vetší než já. Na moje nohy byla má váha těžší a těžší. Podlomili se mi kolena. Nechtěla jsem upadnout na zem. Natáhla jsem ruku směrem k lince,že se jí chytím,ale tam kam jsem zrovna šáhla byl ostrý nůž jako břitva,řízla jsem se jím do dlaně. Všechno se to ve skutečnosti seběhlo velmi rychle,ale v mé hlavě se všechno odehrávalo velice pomalu. Pak jsem jen viděla jak na mě padá jaká si černo-šedá čmouha a já padala na zem. Uvědomila jsem si,že ta čmouha je asi nůž o který jsem se poranila. Jenže pak jsem zavřela oči a nevěděla co se stalo.
Probrala jsem se v jiném pokoji,něž ve svém. Celá místnost byla zařízená v moderním aristokratickém stylu v krémové,bílé a trošku i šedé barvy. Peřiny v kterých jsem ležela měli příjemné saténové povlečení. Absolutně jsem nevěděla kde se to nacházím. Sedla jsem si.Do klínu mi spadl do peřin mokrý obklad. Vzala jsem ho do ruky a držela jej. Ruce jsem měla,ale položené v klínu a koukala jsem kolem. Náhle se ve dveřích objevil Ito. "Jé Koji vstávej! Kira už je vzhůru….Ahoj Kiro,jak se cítíš?" Stál pořád ve dveřích.Čekal,že mu odpovím,ale mě bylo zrovna trapně z toho.že byl semnou tady v pokoji Koji a já si ho nevšimla. "Běž jí udělat čaj." Houkl na Ita Koji. Ito jen kývl na souhlas a zavřel za sebou dveře. "Jak se cítíš, Kiro?" Zeptal se mě odbytě Koji,když si sedl na postel.Asi aby se neřeklo. "No……cítím se divně.Jsem unavená." Pokusila jsem se na něj usmát,ale můj usměv spíše připomínal zákeřný úšklebek. Měla jsem i unavené mimické svaly. " A bolí tě něco?" Když se mě na to Koji zeptal…začala jsem přemýšlet. Koukla jsem se nad sebe. "Kde to jsem? A jak je Yoru? Nestalo se mu nic,že ne?" Vzpomněla jsem si na nůž,který na mě předtím padal,nebyla jsem totiž nikde raněná. "Yoru má jen trochu poraněné předloktí,ale ten bude v pořádku,už jsme se o něj postarali zatím co jsi spala. Ale neodpověděla si mi na otázku……Něco na tebe asi leze." Povzdychl si Koji a přivřel oči.Zanedlouho mi Ito přinesl na tácku čaj se suchým rohlíkem. "Suchý rohlík?" Zatvářila jsem se ve stylu…co to má znamenat?! "To je proto,že nevíme co s tebou je a jeden suchý rohlík ti neublíží…snad." Chichotal se Ito. Usměv jsem mu oplatila. A chňapla jsem po rohlíku a teplém čaji. První jsem se napila,v těle se mi začalo rozplývat teplo až horko,i přes to jak jsem se cítila,se mi to líbilo.Pak jsem si do úst vložila špičku rohlíku,ten byl také krásně teplí a čerství.Přišlo mi ze začátku divné,že se rozplývám nad obyčejným rohlíkem. Ale běhen minutky byl v mém bříšku. Kluci mě nechali v pokoji samotnou,abych si pořádně odpočinula. I když jsem se na umření ,jsem se vzchopila. Dopila jsem čaj a odhrnula ze sebe peřinu. Chtěla jsem slézt z té postele,ale ta byla poněkud vysoká,takže jsem z ní musela seskočit na nožky.Krapet se mi podlomili nohy,ale zvládla jsem to. Rozhlédla jsem se a začala jsem šmejdit po pokoji. Tento pokoj vipad,že by mohl mít nějakou tajnou místnost jako to bývá ve filmech. Napadlo mě. "Kde takový klíč na otevření dveří může být?" Dala jsem si ruce v bok a přemýšlela jsem. Jako první mě napadlo jedna z knížek v knihovně. Nemocná nezdravá jsem začala zkoušet vytahovat jednu knížku po druhé.Úspěch,ale žádný. Jako další mě napadlo pohnout hlavou busty ,ale žádná v dohledu nebyla,tak tedy svícen. A ano ten tam byl. Tak jsem zase zkusila a opět nic. Nebo by mohla být schované dvířka pod koberečkem. Posunula jsem kobereček u postele na stranu,ale pod ním též nic schovaného nebylo. "Fííí…tak nic spletla jsem se. Zbytečně jsem plýtvala svojí energií! Safra!" Tak jsem to tedy vzdala a zalehla zpátky do postele. Lehla jsem si a koukala jsem francouzským oknem ven.Měla jsem výhled na japonskou zahradu,která byla též pod peřinou, u sousedů. "To je zvláštní, nikdy jsem nikoho nezahlédla v okně a ani nikoho jak vychází ven. A zahrada i přes zimu byla udržována.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama